Hlásím se vám po dlouhé době a omlouvám se všem věrným čtenářům, že na další příspěvek museli čekat poněkud déle, než jsem si původně myslel.
Z Pekingu jsem se vrátil 18. září večer, poté jsme v Čechách ještě měli pár doprovodných akcí. Zážitky nicméně ještě pořád zpracovávám a po návratu jsem se ještě zcela úplně neprobral do normálního života.
Plánuju sem vystavit ještě minimálně dva příspěvky - o tom, jak jsem v den svých významných narozenin, po nichž jsem se stal plnoplatným občanem ČR (budu totiž plno platit), zdolal Velkou čínskou zeď; a pak taky o tom, jak jsem uhranul čínská děvčata v Zakázáném městě. Oba příspěvky zveřejním během tohoto či příštího týdne.
Teď bych vám rád napsal své největší zážitky z cesty domů. Nejdřív jsem měl bobky z toho, zda nebudu muset platit nadváhu. Měli jsme totiž povolených jen slabých dvacet kilogramů plus příruční zavazadlo do pěti kg. Už cestou tam jsem měl 1,5 kila nadváhu (ale to proto, že jsem si vezl minerálku :-). Jenže cestou zpět to nevypadalo o moc lépe, navíc jsem měl dvě příruční zavazadla, která dohromady mohla mít takových dvanáct. Naštěstí jsem prošel, aniž by si paní za přepážkou všimla, že mám dvě menší zavazadla, a pár kilo navíc u velkého mi odpustila. Kolega na tom byl hůř a musel jedno příruční zavazadlo vyprázdnit. To já bych určitě nezvládl, kapacita kufru už totiž byla více než plná. Na letišti to byl také jediný moment, kdy jsem byl rád, že jsme nestihli zajet na Silk market. Turisté z výpravy, kteří tam byli, totiž platili za nadváhu až šest tisíc korun, takže se jim nakupování docela prodražilo.
Kluci z televize s sebou měli vozík, na kterém si převáželi svou příruční bagáž a techniku. A kamarádsky se mi nabídli, ať si tam jeden ze svých batohů dám. Svěřil jsem jim nový foťák a potom jsem Danovi dával poslední yuany, aby mi je rozměnil. Byla to jen chvilka, ale než jsem se otočil za vozíkem, už byl pryč. Chvíli jsem čekal před kontrolou, jestli tudy kluci nepůjdou. Pak jsem je začal hledat po restauračních zařízeních, ale nikde nikdo. Na mobilu už jsem neměl žádný kredit, takže jsem jim nemohl ani zavolat. Rozhodl jsem se proto najít Dana a držet se aspoň jeho. Nakonec jsem se s televizáky potkal až před nástupem do letadla. Hrnuli se ke mně se slovy: letištní služba, nechť si pán ráčí vzít svůj batoh. No a hned si mě dobírali, že se chovám jako lord a že mají u mě pivo. batoh mi převezli přes kontrolu bez mrknutí oka. Tomu říkám televize veřejné služby.
Před vstupem do prostoru pro odlety jsem ještě naposledy zavítal na pekingskou toaletu. Tentokrát bylo všechno, jak má být. Prostředí krásné, všude čisto, mýdlo doplněné, žádná hovna v míse... Jenže nastal jiný problém. Jal jsem se jít do kabinky, vešel jsem dovnitř a chtěl za sebou zavřít. Jenže spolu s mojí maličkostí se do kabinky vtlačil i místní obyvatel. Říkal jsem si, asi potřebují kontrolovat lidi i tady, a začal si sundávat kalhoty. Pán mi před dosednutím ještě rychle stihl omýt prkénko a dát na něj papír, asi abych se neušpinil... Jenže pak natáhl druhou ruku na znamení mezinárodního gesta "chci peníze". Nenechal se odbýt a za svou službu, které jsem se vůbec nedožadoval, vyžadoval spropitné (ačkoliv je to jinde v Pekingu nezvyklé - ani v restauracích, ani taxikáři se ho nedožadují). Dal jsem mu tedy jeden yuan (nechal jsem si jich posledních 25 na snídani, protože v hotelu jsem ji nestihl), on zahrozil pěstičkou a když viděl, že víc nedostane, nadával (alespoň podle intonace to tak znělo) a vypakoval se z kabinky pryč. Konečně jsem měl soukromí k otevřenému vyjádření názoru na čínský systém. Jenže pak jsem měl v kapse už jen 24 yuanů a za ně jsem si nic nekoupil. Nebylo totiž co, všechno na letišti bylo dražší (minimálně za 25 yuanů). Takže mám doma další suvenýr, dvacku a čtyři yuany.
Pak už se jen dlouho letělo a letělo. Bylo to vyčerpávající.
Žádné komentáře:
Okomentovat