10 postřehů z Číny

1. Toaleťák se hází do koše, ne do záchodu.
2. Když si stoupnu k pisoáru, nejdřív spláchne a až pak udělám potřebu (u nás to funguje naopak a řekl bych, že je to logičtější).
3. Nechtěl bych v Číně platit účet za elektřinu - večer je osvícené úplně všechno, od Vodní kostky a Ptačí hnízdo, přes mrakodrapy až po pár stromečků, které stojí na kraji parku. Dokonce i před naším hotelem jsou velké reflektory, které nám v noci dávají pocit, že máme v pokoji rozsíveno. Naučil jsem se s tím spát...
4. Mapa je vám na nic, protože přes smog stejně vidíte maximálně na dvacet metrů. I když je nutno přiznat, že posledních pár dní bylo krásně a zlepšila se tím i viditelnost.
5. Když přecházíte ulici na zeleného panáčka, máte o něco menší šanci, že vás někdo srazí, než když jdete na červenou. Číňané totiž auty jezdí, jak chtějí. A to samé platí i o chodcích, prostě jdou. Když už hrozí srážka, auto zatroubí, aby dalo jasně vědět, že je silnější a že se má chodec uhnout.
6. Všechno maso je nasladko. Jednou večer jsem se už už těšil, že v bufetu nabízí kuřecí steaky a že si pochutnám. Jenže celý steak byl ve skořicovém zálevu. Nebylo to zrovna to, po čem bych toužil.
7. Na ulici si připadám jako atrakce. Možná mám třeba díru v zubech, nebo jsem si nezapnul poklopec. Ale prostě se nemůžu zbavit dojmu, že mě všichni pozorují. Některé děti si na mě dokonce ukazují. Mám za to, že to neplatí jen o mně, ale o účastnících paralympiády s visačkou kolem krku obecně. Pro některé Číňany je to jediný kontakt s hrami, a tak se ho snaží náležitě využít. Někteří mávají, většina se usmívá a všichni jsou milí.
8. Dobrovolníci odvádějí skvělou práci. Někdy ale trochu kontraproduktivní. Právě jsem se usadil na tribuně Ptačího hnízda a říkal si, že jsem si zapomněl vzít pití. Asi za tři minuty přispěchal dobrovolník, uklonil se a se slovy "Sir, please" mi podával vodu v láhvi. Každou chvíli mě ale vyruší z práce a přinese mi výsledky všech závodů, které se na ploše odehrávají. Můžu mu vysvětlovat, jak dlouho chci, že je nepotřebuju, protože sleduji jen ten jeden závod, ve kterém startují Češi, jenže je to zbytečné. Je to prostě jeho práce, kterou bude dělat, i kdyby mu stadión padal na hlavu. Večer tak odcházím zavalen nepotřebnými papíry, které pak s lítostí v srdci vyhazuji do nejbližšího koše. Hlavně, že v press centru u každé tiskárny je velkým písmem napsáno: save paper, save environment.
9. Co je dáno, to je dáno a s tím v Číně nehnete, ani kdybyste se na hlavu stavěli.
10. Výtahy si jezdí, jak chtějí. Možná jsou naprogramovány podle nějakého supertajného algoritmu. Nicméně když člověk nastoupí v devátém patře a potřebuje do přízemí, jede asi následovně: 9 - mačkám 1 - jedu do 13 - přistupuje pán - jedeme do 12 - přistupuje paní - jedeme do 11 - pán vystupuje - jedeme do 14 - přistupuje skupina německých puberťáků - jedeme do 11 - nastupuje ten samý pán, co chvíli předtím vystoupil - jedeme do 9 - mohl jsem nastoupit až teď a ušetřit si pět minut... - jedeme do 8 - nenastupuje nikdo - jedeme do 7 - nevystupuje nikdo - jedeme do 4 - vystupuje pán - jedeme do 2 - vystupuje skupina německých puberťáků - jedeme do 1 - vystupuju já a paní a nastupuje 15 nervózních lidí, kteří si před půl hodinou přivolali výtah. Tipuju, že skupina německých puberťáků potřebovala taky do jedničky, ale v družném hlasitém hovoru vystoupila o patro dřív. Taky tipuju, že až do výtahu znovu nastoupí, pojedou okružní jízdu přes 14. patro spolu s dalšími patnácti nervózními lidmi.